Úvodní slova si vypůjčím od Filóna: "Chrám Artemidy Efeské je jedinečným příbytkem bohů na zemi. Kdo ho jednou spatřil, přesvědčil se, že nebe a země si tu vyměnily místo a že svět nesmrtelných bohů se tu přestěhoval z nebe na zem." Tak začíná spisovatel popis stavby - bohužel je to poslední strana jeho knihy, která se nám zachovala, takže při rekonstrukci podoby Chrámu musíme vycházet z jiných zdrojů.

V Efesu vzniklo první větší město asi v 12.nebo 13.století před n.l. Výstavným městem se Efesos stal tak asi v 8.-7.století před n.l. a spolu s Milétem a Halikarnássem stál v čele hospodářského i kulturního rozvoje Řecka - Athény ještě zdaleka nebyly tak vpředu jako za "zlaté doby." Někdy kolem roku 650 před n.l. svrhli Efesané posledního krále a nastolena byla tyranida. O sto let později si Efesos fakticky podmanil lýdský král Kroisos, ale ponechal mu velkou samostatnost. Po jeho porážce Peršany ovládli vítězové i Efesos, ale po porážkách u Salamíny a Platají získal Efesos opět samostatnost. Nakrátko, neboť za peloponéské války padl opět do rukou Persie. Vysvobození přinesl až Alexandr Veliký roku 334 před n.l. Ve válkách mezi diadochy padl Efesos do rukou Lýsimacha, vládce Pergamského království. Rok 41 před n.l. znamenal definitivní konec samostatnosti - stal se hlavním městem římské provincie Asia. Tolik odbočka k dějinám Efesu.

Chrám Artemidy stál v Efesu už od prehistorických dob. Víme, že v 8.století před n.l. stála nedaleko dnešních zbytků chrám, nevelká svatyně s dřevěnou sochou bohyně. O něco později, nejpozději začátkem 7.století před n.l. pak Efesané tuto svatyni přestavěli a zvětšili adekvátně k rozvoji celého města. Ten by asi sloužil dlouho, ale objevil se v něm zdroj podzemní vody a Efesané se rozhodli vybudovat zcela nový, velkolepý chrám. Ten museli samozřejmě vybudovat znova od základů, žádná přestavba stojícího chrámu nebyla možná. Nevybrali jako Athéňané za staveniště akropolis, ale místo kousek na východ od Efesu.

Architekty nové stavby se stali dva věhlasní stavitelé z Kréty - Chersifrona z Knóssu a jeho syna Metagena. O tom aspoň píše Strabón, Vitruvius zmiňuje jen prvního. Je docela dobře možné, že Metagenés přijel později, navíc délka stavby se "trochu" prodloužila - trvala nakonec 120 let. O době začátku stavby kolují značně rozporuplné zprávy, spokojme se tedy s datem cca 550 před n.l.

Příbytek bohyně byl 110 metrů dlouhý a 55 metrů široký, lemovaný po obou stranách dvouřadým sloupovím, uprostřed kterého stála vlastní svatyně. Dvě řady po osmi sloupech vysokých prý 18 metrů zdobily čelo chrámu a dvakrát dvacet sloupů bylo vidět při pohledu ze strany (Parthénon měl a má 8/17 sloupů). Vlastní chrám byl třídílný; osm sloupů neslo přední dvoranu, osmnáct hlavní síň a čtyři zadní místnost. Celkem podpíralo chrám 125 sloupů (pokud to někdo počítal a nevychází mu to, nechť připočítá jeden sloup, který stál za sochou Artemis). Tyto sloupy nebyly z vápence jako normálně, ale z prvotřídního mramoru. Druhou zvláštností sloupů pak byla jejich forma, zvláště výzdoba hlavic. Efeská svatyně se stala první velkou stavbou, která opustila strohý dórský sloup, a použilo se v ní lehčích a ozdobnějších sloupů, které dostaly jméno iónské. O typech sloupů si však předčtěte v článku o architektuře. Šestadvacet ze sloupů bylo ozdobeno téměř dvoumetrovými reliéfy vynikající kvality. Stejně dobrá byla práce tvůrců na tympanonu, tedy velkém trojúhelníkovitém štítu nad předním a zadním sloupovím. Vrchol tohoto štítu stál ve výši 25 metrů nad zemí a ještě na něm stálo obrovské mramorové sousoší, o němž si myslíme, že představovalo Artemis s lukem a jelenem uprostřed družiny nymf. Na rozích střechy byli čtyři mramoroví býci v nadživotní velikosti. V samém srdci chrámu pak stál oltář s cedrovou sochou bohyně. Sochařsky stejně jako architektonicky představovala stavba vrchol. V soutěži o jistou sochu se utkal mistři jako Feidiás, Krésilos a Polykleitos z Argu, který nakonec vyhrál a muselo to být jistě skvělé dílo, když porazilo návrh Feidia. Ale bohužel se nezachovalo.

Když pak architekti Paionios Efeský a Démétrios dílo někdy koncem pátého století před n.l. dílo dokončili, stál na slunci skutečný div světa, vrchol stavitelské i sochařské dovednosti Řeků. Přesné datum dokončení neznáme, ale je jisté, že chrám stál nepoškozen jen asi půl století. Podle antických autorů byl chrám zničen ohněm, který prý založil Hérostratos, aby se stal slavným (a podařilo se mu to) v ten samý den, kdy se v daleké Makedonii narodil Alexandr III., později Veliký. Což se stalo 21.7.356 před n.l. Našlo se však více autorů, kteří pochybují, že by jeden člověk dokázal zapálit tak velký chrám. Každopádně dílo několika generací špičkových umělců bylo v podstatě zničeno.

Spásu přinesl Alexandr. Když dobyl Malou Asii, přikázal svému dvornímu architektovi Deinokratovi chrám obnovit. Ten obkreslil původní plány, protože na nich nebylo co zlepšit. Opět začaly práce - Efesané odmítli nabídku Alexandra, že zaplatí veškeré práce, když Efesané umístí desku s jeho jménem na chrám. Obnovu sloupů vedl slavný sochař Skopás, který se podepsal i na pracích na jiném divu světa - Mauzoleu v Halikarnássu. Praxitelés, další skvělý umělec pak měl vyzdobit oltář a tak vzniklo dílo, které se mohlo směle postavit vedle dřívějšího chrámu zničeného ohněm. Stavba byla dokončena až dlouho po Alexandrovi - roku 250 před n.l. Pak na půl tisíciletí chrám nerušeně stál a byl autoritou i pro Římany. Za jejich vlády se každý místodržitel provincie Asia musel před nástupem do funkce poklonit bohyni Artemis v Efesu a nesměl se dotknout žádného zločince, který by zde hledal spásu.

Pak přišli Gótové a chrám vyplenili. Efesané jej prý ještě obnovili. Dekrety císařů Theodosia I.a II.o zavření pohanských chrámů a jejich zbourání (v letech 383 a 426) pak znamenaly zkázu i pro slavný div světa. Jeho vykonavatelem se stalo zemětřesení, které chrám zpustošilo důkladněji než Gótové.

Když pak roku 1863 přijel do Efesu Angličan J.T.Wood, našel u řeky Kaystru jen rumiště Efesu a Chrám zmizel úplně. Trosek bylo v Efesu obrovské množství, protože město od antických dob prakticky zaniklo přirozenou smrtí a Wood začal v městě kopat. Celkem 11 let pak Angličan v městě kopal a nakonec našel roku 1869 po nevýslovné smůle i trosky Chrámu. Další dva roky trvalo než kopáči odstranili šestimetrové nánosy bahna a na zbytky Chrámu mohlo po dvanácti stoletích zasvítit slunce. Do města se pak Angličané vrátili ještě roku 1904, Rakušané zde kopali 1896 - 8 a poté za druhé expedice v letech 1898 - 1913. Dnešní Chrám znamená jen obdélník o rozměrem 110x55 metrů a zbytky schodiště. Dost smutný osud největšího architektonického díla starých Řeků, nemyslíte?