Nepřátelé Říma
Marobud - mezi Germánií a Římem
Doba, kdy v našem historickém datování nahradil příponu př. n. l. výraz n. l., hraje v dějinách našeho státu významnou roli. Tehdy se na našem území poprvé objevuje útvar, který lze nazvat "státem" - volné seskupení germánských kmenů, v jejichž čele stál Marobud.
Počátek Marobudovy cestyMarobud (keltský tvar jména, germánsky Marabadvaz) se narodil jako syn urozeného Markomana. V mladém věku (asi v letech 25 - 20 př. n. l.) se dostal buď jako římský rukojmí nebo přímo v římských službách do Říma, kde se mu patrně po 10 - 15 let dostávalo přímo na Augustově dvoře vzdělání a výchovy v římském duchu. Po návratu do Germánie se Marobudovi podařilo získat významné postavení v čele kmene Markomanů, jehož původní sídla ležela ve středním Pomohaní.. Dokázal využít znalostí a zkušeností získaných v Římě, kde poznal velkou touhu Říma po rozšiřování své moci. Hrozilo, že i jeho kmen se bude muset podřídit Římu, a tak zvolil cestu odchodu části kmene a tím zachování svobody.
Pod tlakem rozpínající se římské říše, se již v průběhu 2. poloviny 1. století př. n. l. posouvali Markomani v několika vlnách z Pomohaní na východ. Někdy v letech 10 - 5 př. n. l. pak stanuli na území Čech i muži a ženy vedeni Marobudem (v té době již sídlily na našem území i jiné germánské kmeny, např. při výtoku Labe z Čech, na Českolipsku,...). Markomani osídlili postupně povodí hlavních řek - Labe, Vltavy, Ohře. Narazili zde na pozůstatky keltských kmenů, s nimiž pravděpodobně mírovou cestou splynuli a převzali velkou část kulturního dědictví Keltů (část znalostí si již přinesli sebou). Přejali mnohé postupy ve výrobě nástrojů, nářadí, šperků i keramiky (na dlouhou dobu ale končí výroba keramiky na hrnčířském kruhu). V běžném životě také zůstaly používány keltské názvy mnoha našich řek a pohoří (Labe, Ohře, Gabréta = Šumava,...).
Vznik "státu" Germánů - rozsah, armáda, sídlo
Marobud se však nespokojil s daným územím a dál rozšiřoval svůj "stát" mocenskými i mírovými prostředky. Jeho součástí se stala území kmenů Lugiů ve Slezsku, Langobardů na Dolním Labi, Gótů na dolní Visle,... Hranice, i když nestabilní, tvořily tedy na jihu Dunaj, na západě Labe, Krušné hory a Šumava, na severu Baltské moře, na východě Visla.
Marobudovi se podařilo vybudovat útvar, jehož mocenská struktura sice vycházela z germánských zvyklostí, ale také obsahovala prvky typické pro římskou říši. V čele stál Marobud, v jehož prospěch se vzdali jednotliví náčelníci části své moci, který měl jako poradní orgán radu starších a důležitou roli hrálo i lidové shromáždění všech bojeschopných mužů a systém družinictví.
Marobud věděl, že jeho říše, která hraničila s římským impériem, nemůže existovat v izolaci. Udržoval tedy s nimi rozsáhlé styky. Otevřel svou zemi římským obchodníkům a řemeslníkům (hlavně z Norika), kteří se na jejím území snad přímo usazovali (především v Marobudově sídle zvaném Marobudum - toto sídlo se objevuje již na mapách egyptského kartografa Claudia Ptolemaia ze 2. st. n. l., ale nepovedlo se jej dosud nalézt. Václav Hájek z Libočan jej umisťoval na Závist, J. L. Píč ho ztotožnil s keltským oppidem Stradonice, za další možné lokality byly považovány Dobřichov - Pičhora, Praha - Bubeneč nebo hradiště Věnec). Zboží k nám asi putovalo přes Korutany do Lauriaka, odkud dále směřovalo vyšebrodským průsmykem a podél Vltavy. Příjemci římského zboží (víno, bronzové nádoby, ozdoby, olej, zbraně, látky,...) byli samozřejmě především příslušníci vyšších kruhů. Protihodnotou putovaly do Říma především zemědělské produkty, kožešiny, kůže, vosk a také otroci.
Vliv Říma se projevil především ve vztahu Marobuda k armádě. Vybudoval početné a dobře cvičené vojsko (tehdy odhadována na 70 000 pěších a 4000 jezdců),které vzbuzovalo obavy jak u sousedních germánských kmenů, tak i u Římanů. Germánští vojáci ale neměli jednotnou výzbroj a výstroj. Bojovali lehce oděni, bez pancířů, jejich hlavními zbraněmi bylo kopí (framea) se kruhovým nebo oválným štítem. Meče (krátké jednosečné nebo dlouhé dvousečné) nosili jen náčelníci a významní bojovníci.
Hranici mezi oběma státy tvořil Dunaj. V této oblasti však Římané neměli dosud řádnou provincii a chyběla tak obrana proti případné agresi. Kromě potencionální vojenské hrozby se vyznačovalo území našeho státu i značným strategickým významem. Jeho připojení k říši by Římanům zajistilo jak větší bezpečí, tak i lepší spojení s Labem, která měla být mezní hranicí římského impéria (od roku 9 př. n. l. - 9 n. l. bylo území až k Labi v římských rukou díky úspěchům Drusa). Římané zpočátku doufali, že bude Marobud provozovat prořímskou politiku a plnit úlohu jakéhosi nárazníkového státu a spojence. Marobudova nezávislá politika však vedla k vojenskému pokusu Říma o vyřešení nejisté situace.